Vít Havránek: TV - kreativní rutina
Celá práce Tomáše Vaňka se točí kolem šablon, rutinního jednání jako klíčů k definici kreativity. Šablony, s nimiž pracuje v nejrůznějších podobách, vnímá jako opakování kulturně stabilních anebo rodinně vtištěných stereotypních vzorců v různých situacích. Při neustálé eskalaci rytmu numerických pracovních periferií - telefonu, počítače, mobilu, zvýšené mobilitě a fragmentalizaci naší zkušenosti stoupá obranná reaktivita organismu a naše chování má tendenci se uniformizovat.
Mathieu Copeland: Reality TV
Práce Tomáše Vaňka, Mathieu Copeland, leden 2007.
„Poezie nepřichází tajemství vysvětlit, poezie přichází na tajemství upozornit“ (Ivan Diviš: Poslední básně)
Tomáš Vaněk mi říkal, že poslední dobou nějak víc přemýšlí o smrti. Jednou mi kamarád, jehož otec hraje druhé housle v ostravské filharmonii, vyprávěl, že kvalitní ticho lze nahrát jedině ve velkém prostoru. Na návštěvě u olomoucké kreslířky Inge Koskové vysvětloval Tomáš, proč svým věcem říká participy. „Takže účast,“ povídala bývalá učitelka deskriptivy, „tak to máte na celý život.“
Tomáš Vaněk mi říkal, že poslední dobou nějak víc přemýšlí o smrti. Jednou mi kamarád, jehož otec hraje druhé housle v ostravské filharmonii, vyprávěl, že kvalitní ticho lze nahrát jedině ve velkém prostoru. Na návštěvě u olomoucké kreslířky Inge Koskové vysvětloval Tomáš, proč svým věcem říká participy. „Takže účast,“ povídala bývalá učitelka deskriptivy, „tak to máte na celý život.“
Vaněk kdysi opustil malbu, když jej začal omezovat formát obrazu. Participy nazývá akce vytvořené pro konkrétní místo a situaci. Particip není koncept, ale postoj. Vaněk je intuitivní, píše-li ke svým pečlivě očíslovaným pracím texty, popisuje je, nepředkládá důvody či záměry, ponechává je otevřené. Tohle je možná nenápadná, ale skutečně pozoruhodná kvalita umělce – čistota bez sebeinterpretace, a tudíž přesnost.
Výstava v pražské galerii ETC. Proběhla ve třech fázích: 1. tři obrovské nafouknuté míče lákavě pastelových barev mlčky čekající v řadě na podlaze v galerii. 2. Tomáš propichuje míč za míčem a napíná jejich gumovou kůži na stěny galerie. 3. Abstraktní obrazce na zdech, relikty tří mučednických smrtí. Když Tomáš Vaněk mluvil o napínání, říkal, že ho to bude bavit tak dlouho, dokud nezjistí, o co mu přitom vlastně jde.
Bruskou odbrušoval tagy na veřejných zdech a zídkách, zůstávaly po nich světlá místa, připomínající místa ozáření. Teď dělá audiosochy, které se promítají přes sluchátka do hlavy. Sbírá šablonovité situace („do dveří, které se otevírají táhnutím často tlačím a tahám za ty do kterých se má tlačit“). Vymyslel pojem neosamizdat a naplnil ho obsahem. Provozuje galerii v pouliční vitríně. Občas rád pracuje s bankovkami, takže jeho práce jsou v oběhu, v rukou, v kapsách.
Binaurální mikrofony umožňují zachytit zvuk i s jeho prostorovými kvalitami. Konzervují časoprostor. Šablony fixují stín, aby vydržel nezávisle na předmětu, který jej vrhá. Inscenovaný zvuk, mnohočetné nasvícení, používání technologie, která umožňuje prožít fyzický flash-back, důraz kladený na komunikaci, to všechno souvisí s dynamickým prožíváním prostoru. Vaněk býval dobrým fotbalistou. Historik baroka Zdeněk Kalista po oslepnutí svou poslední práci diktoval – „poznati Boha skrze tento svět“ pojmenovával barokní životní pocit. Zde je ale na místě stejná opatrnost, jako když v neznámé společnosti řeknete „energie“, a nemáte na mysli elektřinu. Střepy z žárovky.
Lenka Vítková, 2007